Příběh

„Zdá se, že zkáza, kterou jsme na sebe přivolali, byla úplná. Spolu s námi bylo zničeno nebe, peklo i očistec.“ - Chán

Celé to začalo jako další běžný den. Ozbrojenci Společenství stanic VDNCh hlídali severní tunely. Spartská posádka, která zde byla ubytována již delší dobu, se chystala na další výpravu. Já si právě dočistil svůj starý kalašnikov a chystal se vyrazit do kuchyně pro svůj příděl houbové kaše. Ano, patřili jsme k těm šťastnějším, kteří měli v kaši i kousky vepřového masa. I tak se tato mazlavá látka časem pěkně znechutí, ale hlad je hlad.

V klidu jsem se najedl a vyrazil do severních tunelů na svou směnu hlídky. U výstupu ze stanice jsem ještě počkal na Voloďu a spolu jsme vyrazili na naše stanoviště, které se nacházelo zhruba 150 metrů od stanice.

Na místo jsme však nikdy nedošli.

Byli jsme asi 70 metrů od stanoviště, když se spustila masivní střelba. Ztuhl jsem, ale hned, jak mi to tělo dovolilo, jsem sundal svůj kalašnikov z ramene a namířil před sebe. Od ohně bylo vidět, jak lidské stíny mizí ve stínech něčeho většího a rychlejšího.

Panika ve mně rostla, ale i tak jsem zatím zachovával rozum. Dal jsem se na útěk a varoval všechny hlídky, které jsem po cestě potkal.

Ztráty při útěku byly. Někomu se zaklínila noha mezi pražci, jiný zakopl a nestihl vstát, další byl prostě jen pomalý.

Po našem vběhnutí na kolejiště stanice se ihned začala zavírat hermetická vrata. V levém tunelu docvakla až ke kolejím. V tom pravém bohužel ne. Mechanismus byl starý a někdo zanedbal údržbu. Vrata zůstala viset zhruba metr nad kolejemi.

Nelidské vytí a řev se blížily. A blížily se rychle.

První hlava s rudýma očima nakoukla do stanice.

Palba se spustila.

Do temné díry létaly desítky nábojů za vteřinu. Chvíli se zdálo, že to bude stačit. Nahromaděná těla v průchodu zabránila dalším nestvůrám proniknout na stanici.

Alespoň na chvíli.

……………………………………………………………………………………………………………

Uplynulo několik dní. Seděl jsem u ohně a povídal si s jedním z rangerů. Čas od času se ozval výstřel, když se některý z mutantů prokousal skrz hromadu těl, jen aby nakoukl do stanice a dostal pozdrav od jednoho z kalašnikovů.

Ranger mlčel, koukal do ohně a popíjel houbový čaj. Voloďa seděl vedle mě a neustále spekuloval, co to bylo. Co se to vlastně stalo a kde se všechny ty potvory vzaly.

Teorie střídala teorii a každá další byla bláznivější a bláznivější.

Ranger ho zhruba v půlce hrníčku utnul slovy:

„Tohle jsem ještě neviděl. To nebyl hlad, co je hnalo kupředu. To není hlad, co je nutí se neustále prokousávat těly stejného druhu, jako jsou oni.

Ne…

Takhle velkou smečku jsem ještě neviděl.

Nevím, co zde do toho čaje dáváte, ale přísahal bych, že když jsem ležel na kolejišti a pálil, na vteřinu, když se ta horda snažila procpat pod vraty, jsem za jejich zády zahlédl ve světle ohně, od stanoviště na padesát metrů, siluetu.

Vypadala jako lidská, ale zároveň jako něco jiného.

Možná to byla jen změť částí těl těch potvor, nebo mi opravdu šplouchá na maják.

Ale na tento pohled nezapomenu do konce života.“

……………………………………………………………………………………………………………

Rangeři se vydali na průzkum Glukhovské. Zdálo se jim divné, že se mutanti ženou ze severních tunelů, když na Glukhovské je díra na povrch tak obrovská.

V době jejich nepřítomnosti se to však stalo.

Zapomněli jsme na boční tunely a šachty.

Mutanti zaplavili stanici.

Hrnuli se ze všech směrů. Dokonce i z větracích šachet u stropu.

Bylo to skoro jako koordinovaný útok.

Během jejich útoku se z jižního tunelu vrátil ranger. Sám. S hrůzou v očích.

Začal si probojovávat cestu k vysílačce, aby varoval Polis.

Já tolik odvahy neměl a utíkal jsem s davem směrem na Prospekt Mira. Jediné, v co jsem doufal, v co doufal asi každý, bylo, aby nás Hanza přijala. Aby nechali otevřená vrata dostatečně dlouho na to, abych se tam dostal.

- Výpověď uprchlíka z VDNCh

„Každý dostane chléb, střechu a bezpečí. Stačí jen odevzdat to, co už nebude potřebovat. Svobodu.“ - Neznámý občan

Na Rudé linii bylo vždycky hodně lidí.

Tak jsem si to alespoň celý život říkal. Dělníci přicházeli a odcházeli ze směn, vojáci pochodovali přes nástupiště, obchodníci tahali bedny a mezi tím vším pobíhaly děti. Člověk si na ten hluk zvykne. Na hlášení z amplionů, na hádky u výdeje jídla, na rachot vozíků i na hlas politruka, který už po sté vysvětluje, proč musí každý přiložit ruku k dílu.

Jenže poslední dobou je ten hluk jiný. Nevím, kdy přesně jsem si toho začal všímat. Možná před dvěma týdny. Možná dřív.

Každé ráno chodím přes stanici do dílny. Opravuji čerpadla, staré generátory a všechno ostatní, co se rozhodne přestat fungovat právě ve chvíli, kdy to nejvíc potřebujeme. Moje cesta je každý den stejná. Kolem strážnice, přes hlavní nástupiště, kolem tržiště a potom dolů do servisní chodby.

Dřív jsem znal skoro každou tvář. Jména ne. Ale člověk si lidi zapamatuje, když je potkává každý den.

Starého chlapa, co každé ráno sedí u sloupu a kouří machorku. Ženskou prodávající sušené houby. Vojáka s jizvou přes nos. Dvě děti, které se neustále honí kolem pytlů s bramborami, dokud je někdo neseřve.

Teď tam stojí lidé, které jsem nikdy předtím neviděl. Nejdřív jich bylo pár. Rodina se dvěma dětmi, která spala u zdi vedle skladiště. Nějaký muž s batohem, který se pořád vyptával na volnou práci. Tři ženy z nějaké stanice, jejíž název jsem ani neznal. Nikdo tomu nevěnoval pozornost.

Metro je velké. Lidé cestují.

Pak jich ale začalo přibývat.

……………………………………………………………………………………………………………

Jednoho rána jsem skoro nemohl projít nástupištěm.

U kontrolního stanoviště stála fronta snad čtyřiceti lidí. Vojáci kontrolovali dokumenty, prohledávali zavazadla a každého se ptali, odkud přišel a proč.

Seděl jsem chvíli na bedně opodál a čekal, až se dav pohne. Vedle mě stál mladý voják. Podle uniformy byl sotva pár měsíců ve službě.

„Co se děje?“ zeptal jsem se.

Pokrčil rameny. „Nic.“

„Tak proč je tady tolik lidí?“ Nenechal jsem se odbýt.

Podíval se na frontu. „Přicházejí.“

„To vidím.“

Chvíli mlčel.

„Říká se, že hledají bezpečnější stanice.“

Zasmál jsem se. „Bezpečnější před čím?“

Tentokrát už neodpověděl.

……………………………………………………………………………………………………………

Další dny přicházeli další. Někteří měli zavazadla. Jiní neměli nic. To zaujalo mou pozornost. Člověk, který se stěhuje, si vezme věci. Deku. Hrnec. Náhradní boty. Nějaké jídlo. Cokoliv.

Tihle lidé často přicházeli jen v tom, co měli na sobě.

Jednou večer jsem viděl staršího chlapa sedět u zdi. Boty měl obalené kusem látky, protože podrážky už skoro neexistovaly. Vedle něj seděla asi desetiletá holka a spala mu opřená o rameno.

Dal jsem mu trochu čaje. Nejdřív nechtěl, ale pak si ho vzal.

„Odkud jste?“ zeptal jsem se.

Chvíli na mě koukal.

„Ze severu.“

„To je dost široký pojem,“ opáčil jsem.

Chtěl jsem se zeptat dál, ale objevil se jeden z vojáků a řekl mu, že se musí přesunout do prostoru určeného pro příchozí. Chlap vstal, vzal holku do náruče a odešel.

Čaj nechal na zemi.

……………………………………………………………………………………………………………

Za týden už na stanici nebylo skoro žádné volné místo. Ve starém skladu vznikla provizorní noclehárna. V servisní chodbě natahali další matrace. Výdejna jídla začala vařit o jednu várku kaše navíc. Pak o dvě. Na nástupišti se objevila nová hlídka. Později další.

Oficiálně se nic nedělo. Alespoň to tvrdila hlášení.

„Dočasný přesun obyvatelstva.“

„Standardní bezpečnostní opatření.“

„Situace je plně pod kontrolou.“

Ty věty jsme slyšeli několikrát denně. A možná bych jim i věřil, kdybych každé ráno neviděl další nové tváře.

……………………………………………………………………………………………………………

Začal jsem si toho všímat i na jiných stanicích. Jednou mě poslali opravit čerpadlo o dvě stanice dál.

Bylo to stejné. Lidé spali u zdí. Děti seděly na bednách. Vojáci kontrolovali dokumenty. Na nástupišti stály celé rodiny a čekaly, až jim někdo řekne, kde budou spát.

Když jsem se vracel, seděl proti mně ve vozíku jeden starší dělník.

„Taky sis toho všiml?“ zeptal se.

Nemusel říkat čeho. Přikývl jsem.

„Je jich nějak moc.“

„To je.“

„A pořád přicházejí.“

Chvíli jsme mlčeli.

„Víš, co je zvláštní?“ řekl potom.

„Co?“

„Že skoro nikdo nejde opačným směrem.“

……………………………………………………………………………………………………………

Od té chvíle mi to vrtá hlavou. Lidé přicházejí. Ze severu. Ze západu. Někteří tvrdí, že kvůli mutantům. Jiní mluví o zavřených tunelech.

Někdo říkal, že Hanza zpřísňuje kontroly. Další tvrdil, že celé stanice mizí z obchodních tras. Slyšel jsem tolik příběhů, že už nevím, čemu věřit.

Možná jsou to jen řeči. V Metru se vždycky něco povídá.

Jednou se blíží válka. Podruhé epidemie. Potřetí prý někdo objevil na povrchu místo, kde se dá žít bez masky. Většina těch historek zmizí stejně rychle, jako se objeví.

Jenže lidé nezmizeli.

Je jich stále víc.

Každý… jeden… den.

- Svědectví občana Rudé Linie

„V metru má každej něco, co potřebuješ. Otázka je jen, jestli ti to prodá dobrovolně.” - Já

Říká se, že když má člověk dobrej den, neměl by se ptát proč. Já se neptal. Měl jsem půl flašky samohonky, dva zásobníky do kalacha, balíček cigaret a Saša mi pořád dlužil šest patronů. Na naše poměry skoro důvod k oslavě. Seděli jsme tehdy v jednom servisním výklenku kus od hlavního tunelu. Říkali jsme tomu základna, protože „smradlavá díra s matrací, dvěma bednami a kýblem na chcanky“ nezní dostatečně vznešeně. Bylo nás pět. Já, Saša, Křivej, Michal a Jura. Křivej se tak nejmenoval kvůli obličeji. Obličej měl kupodivu docela normální. Říkali jsme mu tak proto, že všechno, na co sáhl, bylo nějakým způsobem křivé. Křivej kalach. Křivej nůž a křivé nohy. A když jednou zkoušel postavit polici, spadla na něj. „To je gravitací,“ tvrdil. „To je rukama, ty čuráku,“ odpověděl mu Saša. Bylo to krásné ráno. Teda pokud se v metru dá poznat ráno. Podle nás bylo ráno vždycky tehdy, když člověk vystřízlivěl. Seděli jsme kolem malého vařiče a Jura ohříval něco, co nazýval gulášem. Vypadalo to jako hnědá voda s kusem něčeho, co mohlo být prase nebo pes, možná mutant. Nikdo se neptal. V metru jsou otázky nebezpečný. Saša zrovna vysvětloval, že bychom měli přepadnout jednoho obchodníka z Hanzy. „Má pravidelnou trasu,“ říkal. „Dva strážný. Jeden starej, druhej tlustej.“ „A obchodník?“ zeptal jsem se. „Taky tlustej.“ Křivej přikývl. „Takže pomalej.“ „Přesně.“ „Výborně. Mám rád strategii založenou na obezitě.“ Saša po něm hodil lžící. Plán byl jednoduchej. Počkat v bočním tunelu, nechat karavanu projít kolem a potom jim vlézt do zad. Nechtěli jsme nikoho zabíjet. Mrtvej obchodník vám příští měsíc další náboje nepřiveze. Trochu je postrašit. Sebrat pár beden. Možná jim nechat boty. Podle nálady. Za hodinu jsme vyrazili. ………………………………………………………………………………………………………… Na místo jsme dorazili s předstihem. Tunel byl klidnej. Až moc. Jura si sedl na bednu u stěny a vytáhl cigaretu. „Nemáš kouřit.“ „Proč?“ „Protože nás uvidí.“ Jura se podíval kolem sebe. „Jsme v prdeli světa a ve tmě.“ „Cigareta svítí.“ „Tak budu kouřit potmě.“ Křivej se na něj několik vteřin díval. „Ty jsi fakt kokot.“ Čekali jsme skoro dvě hodiny. Obchodník nikde. Saša začínal být nervózní. Podle jeho informací měl projít už dávno. „Třeba ho někdo přepadl před náma,“ řekl Michal. Saša si odplivl. „To by bylo neprofesionální.“ „Od nich?“ „Ne, od nás. Nechali jsme si ukrást zákazníka.“ Pak se z dálky ozvala střelba. Jedna dávka. Druhá. Pak něco mnohem silnějšího. Někdo tam pálil jak o život. Zvedli jsme se. „Hanza?“ zeptal se Jura. Saša zavrtěl hlavou. „Nevím.“ Střelba pokračovala. A potom najednou přestala. Úplně. Saša se usmál. „Tak chlapi. Možná nám právě někdo ušetřil práci.“ Tohle byla první chyba. ………………………………………………………………………………………………………… Vyrazili jsme směrem ke střelbě. Asi po dvou stech metrech jsme našli karavanu. Nebo to, co z ní zbylo. Převrácený vozík. Bedny rozházené po kolejích. Krev na stěnách. Jeden strážný ležel přes kolejnici a druhý byl opřený o zeď. Obchodník nikde. Křivej okamžitě zalezl k bednám. „Munice!“ Saša ho chytil za bundu. „Nejdřív se rozhlídni.“ „Rozhlížím se.“ „Čumíš do bedny.“ „Bedna je součást okolí.“

Michal si klekl k mrtvému strážnému. „Tohle nebyli lidi.“ Měl pravdu. Ten chlap byl roztrhanej skoro od ramene až po bok. Na zemi byly stopy drápů. Nosáči. Možná hlídači. Těžko říct. Všude byl takovej bordel, že by se v tom nevyznal ani ranger. Jura si prohlížel tunel před námi. „Kolik jich muselo být?“ Saša pokrčil rameny. „Dost.“ Křivej vytáhl z bedny dvě krabičky patronů. „Tak co, bereme to?“ „Samozřejmě, že to bereme.“ „Myslel jsem jako všechno.“ „Všechno neuneseme.“ Začali jsme vybírat to nejcennější. Náboje, filtry, léky, konzervy. A flašku něčeho, co Michal označil jako koňak, přestože na etiketě byl obrázek broskve. Pak jsme uslyšeli křik. ………………………………………………………………………………………………………… Z tunelu se vyřítil člověk. Ten tlustej obchodník. Takže Sašovy informace byly správné. Jen měl bundu roztrženou, obličej od krve a běžel rychlostí, která docela vážně zpochybňovala naši původní strategii založenou na obezitě. Proběhl kolem nás. Ani nezastavil. Saša za ním zařval: „Hej!“ Obchodník se otočil. „UTÍKEJTE, VY ČURÁCI!“ A pokračoval dál. Křivej se za ním podíval. „Tak za prvý, tohle bylo dost nezdvořilý.“ Potom se tunel zatřásl řevem. Křivej pomalu zavřel bednu. „A za druhý… asi má pravdu.“ Z temnoty vyběhl první nosáč. Za ním druhý. Pak další. A potom jsme pochopili, že těch pár kusů, co jsme viděli, není celá smečka. „DO PRDELE!“ Saša vystřelil. Nosáč dostal tři rány do hrudi a složil se mezi koleje. Další přes něj přeskočil. My jsme začali couvat a pálit. „BEDNY!“ zařval Křivej. „SER NA BEDNY!“ „JE TAM MUNICE!“ „TAK SI JI STRČ DO PRDELE A UTÍKEJ!“ Nakonec si vzal aspoň jednu. Protože byl prostě debil. ………………………………………………………………………………………………………… Utíkali jsme několik set metrů. Mutanti se za námi valili tunelem. Desítky. Možná víc. Nebyl čas je počítat. Na každého, kterého jsme zastřelili, se přes jeho mrtvolu přehnali další. Jura klopýtl. Michal ho chytil za popruh batohu a skoro ho shodil podruhé. „PUSŤ MĚ!“ „TAHÁM TĚ!“ „TAK MĚ TAHEJ LÍP!“ Doběhli jsme k servisní odbočce. Saša ukázal dovnitř. „TAM!“ Vběhli jsme dovnitř a zabouchli ocelové dveře. Křivej k nim přirazil bednu, kterou pořád táhl. První náraz přišel skoro okamžitě. Dveře se otřásly. Druhý náraz. Třetí. Jura lapal po dechu. „Tohle bylo blízko.“ Křivej se opřel o svou bednu. „Vidíte? A ještě máme munici.“ Saša mu jednu napálil přes zátylek. „Au!“ „To máš za to, že jsme kvůli ní běželi pomaleji.“ „Ale donesl jsem ji.“ Další rána do dveří. Křivej si promnul hlavu. „Nikdo nikdy neocení iniciativu.“ ………………………………………………………………………………………………………… Čekali jsme tam asi hodinu. Mutanti bušili do dveří. Potom méně. A nakonec bylo ticho. Nikdo se nechtěl jako první podívat ven. Samozřejmě jsme tedy poslali Křivého. „Proč já?“ „Máš iniciativu ty vole.“

Po pěti minutách se vrátil. „Jsou pryč.“ Saša se zamračil. „Všichni?“ „Jo.“ „Mrtví?“ „Ne.“ „Tak kam šli?“ Křivej ukázal směrem na jih. „Tudy.“ To nám radost neudělalo. Na jihu byly stanice. Lidi a obchodní trasy. Ale především naše základna. „Do hajzlu.“ Rozběhli jsme se zpátky. ………………………………………………………………………………………………………… Na základnu jsme dorazili pozdě. Naše krásná smradlavá díra byla v prdeli. Matrace roztrhaná. Bedny převrácené. Vařič na zemi ale kýbl na chcanky to kupodivu přežil. Jura si klekl k hrnci. „Ne.“ Saša ho obešel. „Co?“ Jura zvedl převrácený ešus. „Guláš.“ Chvíli bylo ticho. „Kurva.“ To byla skutečná tragédie. Křivej kontroloval svoje věci. „Vzali mi botu.“ „Kdo?“ „Nevím.“ „Mutanti ti ukradli botu?“ „No, jedna chybí.“ Michal ji po chvíli našel pod matrací. „Tady je.“ Křivej si ji vzal. „Tak dobrý.“ Tohle byl člověk, který právě přežil útok desítek mutantů, ale ztracená bota ho vyděsila nejvíc. ………………………………………………………………………………………………………… Později jsme začali potkávat uprchlíky. Nejdřív pár lidí. Pak desítky. Říkali, že něco podobného se děje dál na severu. Mutanti se stahují do tunelů. Celé smečky. Neobvykle velké. Některé stanice posílily hlídky. Jiné zavřely hermetická vrata. Saša poslouchal jednoho uprchlíka a potom se mě zeptal: „Myslíš, že je to kvůli VDNCh?“ Pokrčil jsem rameny. „Možná.“ „Říká se, že je to tam zlý.“ „V metru se vždycky říká, že je to někde zlý.“ Tentokrát jsem tomu ale věřil. Povídačky a báchorky. Takový kecy si nechávám pro lidi, co nemají moc práce a moc pijou. Ale něco je vyhnalo z jejich děr. Možná hlad. Možná něco na povrchu. Možná je někde něco nasralo. Nevím. A popravdě? Je mi to u prdele. Já jenom vím, že od té doby jsme přestali přepadávat karavany ze severu. Čistě obchodní rozhodnutí. Saša tomu říká „změna podnikatelského modelu“. Křivej tomu říká „strategický ústup“. Jura říká, že jsme se posrali. Já říkám, že Jura je kokot. Ale už týden táboříme jižněji.